Velbud 2018

Nejdříve byl plán  tuto noční navigačne adrelinovou akci běžet s Larym společně s Láďou Burdou a Jamie. Osud chtěl tomu, že jsem se nakonec rozhodl vyzkoušet, jestli umím i chodit a vydal se na trasu s Vojtou Němcem a Yoki. Sraz v hospodě v Jarově, nedaleko Obory u Kaznějova, jsme stihli s půlhodinovým předstihem. Takže zbyl čas i na pivo, nikoli ovšem na předstartovní breefink. Což jak se záhy ukáže, mohlo mít fatální důsledky.
Pět minut do startu jsme si uvědomili, že nemáme ještě připravené psy a ani sebe. Vystřelili jsme z hospody a jentaktak stihli společné focení. Po pozdravení se se šmouhu v podobě Ládi Burdy, který vyběhl na trasu společně s Mirim Šteflem, jsme se chytili skupinky vedené zkušeným členem Velbud teamu a vyrazili. Po přibližně sedmi kilometrech za průběžného kontrolování itineráře trasy, jsem se potupně zeptal davu, zda náhodou nejdeme špatně, tedy jako v protisměru. Za sborového smíchu jsem se dozvěděl, že to je právě ta kulišárna, kterou nám říkali na předstartovním breefingu. Hurá,  konečně jsem se zorientoval a věděl, že teď už se neztratíme.
První zastávka Krkavec, čaj, kafe, foto a vykosení. Naštěstí už víme, že jdeme dobře a tak vyrážíme napřed. Cesta je v pohodě, je něco kolem -4, zem je tvrdá jak beton. Nepříjemné jsou rozježděné cesty od lesáků a cesty vedoucí po okrajích polí. Kotníky docela trpí, chůze je opravdu těžká. 21 km,  tajná kontrola, oheň a balíčky se sladkostmi. Buchta a čokoládová hvězdička zvedla náladu. Určitě víc, než úsek trasy v Kaceřově, kde byla koncentrace THC ve vzduchu více než nadprůměrná. Prostě dobrá bytovka :-). Tady taky začínají Vojtovy problémy. K puchýři rostoucímu již od Krkavce se přidává ještě bolest plosek nohou.
Před Kaznějovem, stejně tak jako většina pochodujících,  kufrujeme a místo po zelené statečně stoupáme do kopce na okraj kaolinového dolu. Jistě nás všechny na špatnou cestu svedla dvojice,  pokoušející se o styk v nastartované Fabii. Jak nám jich bylo líto, při představě, že za námi v intervalu nejméně jedné hodiny jde ještě padesát lidí 🙂
Při sestupu ke Kaznějovu Vojta lehce tuhne, ale dokud se jde po měkkém,  není to tak strašné. Situace se rapidně mění v Kaznějově, už není schopen skoro došlápnout na pravou nohu. Mrzne a já přemýšlím co s tím. Dojdu s ním do parku u hlavní silnice, kde se domlouváme, že si nesedne, bude chodit kolem lavičky a počká než doběhnu těch 8km do Jarova pro auto. Je to zkušený musher, ví,  co je zima a tak ho tam nechávám a peláším. Konečně běžím, neskutečně si to s Larym užíváme. Cesta směr Obora z Kaznějova je sice do kopce, ale ten odpočinek pro nohy vše převažuje. Za půl hodiny jsme za Oborou, do Jarova 2.5 km a Lary tuhne. Silnice je silně namrzlá,  se zbytky ostrého sněhu. Myslím že ho hodně bolí packy. Všechny mu promasíruji, popovídám si s ním, volím cestu prostředkem silnice a dobíháme do Jarova. Rozmrazím auto, Lary zhltne 400g sobího masa, jedeme do Kaznějova. Nakládáme Vojtu a jedeme domů.
Pro mně nakonec 44km, a konstatování „pěšky fakt už snad nikdy ne“.