Nápad na výlet na Šumavu vznikl zcela jednoduše, rozhodli jsme se že pojedeme na výlet do Chorvatska. Slovo dalo slovo a začali jsme shánět letenky. Vize levných letenek se rozplynula po přidání objemných zavazadel, které jsme potřebovali na týdenní cestu v Chorvatských horách. A ještě když jsem Vojtovi řekl, že v horách budou pravděpodobně hadi, cesta do Chorvatska se změnila v cestu na Šumavu.
Po prvotním plánování kdy byla stanovena cesta na 128km jsem se podíval pořádně do mapy, až tehdy jsem si všiml, že po celé polovině trasy vlastně nesmíme chodit. Důvodem je páření tetřeva hlušce, který by mohl býti pohybem lidí po cestách rušen. Protože jsme mládenci, kteří dodržují zákony, rozhodli jsme se cestu přeplánovat. Naštěstí po přeplánování nám zbylo o 20 km méně. Odjezd na vandr byl naplánován na sobotu pak na neděli a ve finále vyrážíme až v pondělí. Důvodem je potřeba zásobení obchodu aby Jaruška měla co prodávat.
Nastává balení. Mám krásný velký batoh přichystaný na cestu do Grónska. Říkám si, že se tam v pohodě musím vlézt, vždyť Vojta má batoh poloviční. Po chvilce se ukazuje, že to asi nebude úplně pravda. Při prvním pokusu o sbalení mi na posteli zůstává několik hromádek s jídlem a oblečením, přičemž batoh je již zcela plný. Pokus číslo dvě, do batohu dostávám vše, je sice velký a neforemný ale je v něm vše co si myslím, že potřebuji na cestu. Pokusím se batoh dát na záda a jdu se zvážit Při pohledu na váhu zjišťuji že batoh má 36 kilo, oh a to je moc. Znovu vše vybaluji a dávám pryč vše co není nezbytně nutné něco z jídla, něco z oblečení, něco z psího jídla a něco dávám na hromádku pro Vojtu, vždyť on má ten batoh přece jenom docela velký.
Finálová váha batohu je 30 kg. Bohužel již nejde opravdu nic vyndat, možná ještě tak jeden a půl litru rumu, jinak asi nic. Na první zastávce budeme muset toho hodně sníst a vypít aby byla další cesta příjemnější.
Na Šumavu jedeme vlakem. Už na začátku je jasné, že to nebyl dobrý nápad. Cestou máme jeden přestup a jednu výluku, to co nás čekalo na výluce pochopí jen ten, kdo žil před rokem 90. Při přestupu v Nýrsku, nás průvodčí z vlaku do autobusu poháněla slovy tak šup šup chlapci běžíme nebo budeme mít zpoždění. Z 30 kg batohem na zádech a psem na vodítku to nebylo nic příjemného.
Z Železné Rudy se vydáváme po červené značce do kopců. Po přibližně hodině chůze se dohodneme na teplém obědě. Já mám vařič a Vojta plynovou kartuš. Já mám vařič na závit a Vojta kartuš na napichování. Jak je zřejmé, teplý oběd se nekoná, prozatím. Nezbývá nic jiného než nechat Vojtu v lese a vydat se do Železné Rudy sehnat správnou kartuš a nebo vařič. Naštěstí, kolem projíždí rysí hlídka, která mne sveze těch pár kilometrů z kopce do Železné Rudy, jsou velmi příjemní, projedou se mnou celou vesnici.
Jak se záhy ukazuje, není to nic platné, ač je Železná Ruda horskou vesnicí, něco jako plynovou kartuš pro vandráky zde nikde nemají. V zoufalství kupuji v místním železářství celý vařič s kartuší, kterou ale nepotřebujeme. Zrychleně se přesunuji za Vojtou a vydáváme se směr jezero Laka.
Bivakujeme na veřejném tábořišti v Nové Hůrce. Snažíme se na novém vařiči ohřát vodu na čaj, ani po 40 minutách se nám to nedaří. Vypijeme většinou zásob rumu, sníme nějaké poloteplé jídlo a jdeme spát. Ráno je -6 stupňů Celsia a svítí slunce. Vyrážíme na cestu směr Prášily. Dnes máme v plánu ujít 28 km. V Prášilech si dáme oběd a pivo v restauraci U Michala. Venku začíná sněžit, přemýšlíme co budeme dělat dál. Po poradě s místními rodáky a za nepřestávající sněhových bouří se rozhodujeme změnit lokalitu. Čekáme na autobus do Železné Rudy a pak vlakem do Plzně. Ne, nezůstaneme doma přesuneme se do Krušných hor. A tam už je krásně i když je hnusně. Šumavo sbohem, nepotřebujeme tě 🙁
